Spasitelský syndrom

Vždy by nás mělo vést k zamyšlení, když jsme k dispozici více druhým, než sobě, a proč se tomu tak děje. Odborníky bylo pojmenováno několik výrazů pro toto téma: syndrom pomocníka, spasitelský komplex apod. Míra pomáhání druhým je ovlivněna primárně motivací, která k pomáhání vede, přičemž je velký rozdíl mezi altruismem a bezhraničním obětováváním se. Motivací pro pomoc druhým mohou být nejen morální pohnutky, ale i potřeba ocenění, potřeba být vnímán jako kvalitní člověk, potřeba zvýšit vlastní sebevědomí. V extrémních případech si tak zachránce de facto sytí své potřeby na úkor zachraňovaného. Zásadní roli hraje mj. prostředí, v němž vyrůstáme. Je-li pomáhání spojeno s potřebou zachraňování a sebeobětování již u našich rodičů, je možné, že tento vzorec přijmeme jako samozřejmost, nebo dokonce jako podmínku pro uznání kvalit sebe sama. Zajímavým faktorem pomáhání je také faktor moci. Stojíme-li v pozici, kdy zachraňujeme „bez-mocného“, stáváme se sami „mocnými“. Tento prožitek moci tak člověku přidá v kontrastu se slabým protějškem na vlastní síle. Dopady syndromu pomocníka jsou alarmující: dochází k zanedbávání sebe a potřeb svých nejbližších, dochází k neschopnosti říci „ne“, dochází k únavě a často také ke zneužívání pomocníka druhými. Vlastní život pomocníka se tak vytrácí a odvíjí se od pocitu, že je nepostradatelný. Zvažujme tedy vždy míru a motiv naší pomoci druhým, a to nejen pokud jsme součástí pomáhajících profesí, kde „spasitelství“ hrozí nejvíce.