Stáří, demence, Alzeimerova, či Parkinsonova choroba děsí v současnosti populace všech západních zemí. Lidé se dožívají mnohem vyššího věku než v dřívějších dobách, jejich děti a vnoučata nemají nikoli vlastní vinou dostatek času na péči o ně a rodinná soudržnost již nemůže fungovat tak jako v dobách minulých. Po počáteční fázi popírání prvních symptomů Alzheimerovy choroby (přehlížení či zlehčování příznaků) začnou blízcí prozírat a připouštět si, že situace je vážná. Posléze musí učint jedno z nejtěžších rozhodnutí: umístit svého rodiče do specializovaného zařízení, nebo se o něj starat v domácích podmínkách? Svěřit blízkého do péče zařízení je velkým tabu a je doprovázeno více či méně vědomým pocitem selhání a viny. Starat se o vážně nemocného člověka v domácích podmínkách může v těchto chvílích působit jako ideál, ale není to rozhodně černobílé. Znamená to se de facto vzdát na různě dlouhou dobu vlastního života, být svědkem často prudké proměny starého člověka v někoho, koho neznáme, přihlížet jeho postupnému odcházení a vykonávat péči, která je nesmírně náročná. Přesto mnozí popisují toto období péče o svého rodiče jako velmi intenzivní, smysluplné a zpětně jej hodnotí jako jednu z nejlepších věcí, kterou v životě vykonali. Vždy je ale základem vyhodnotit vlastní síly a možnosti a potřeby nemocného a teprve posléze učinit rozhodnutí, zda nemocného doprovázet v jeho posledním čase doma, nebo v zařízení, které mu poskytne důstojnou a komplexní péči.