Rozhovor poskytnutý časopisu Svět ženy, červen 2014
Jak podle vás ovlivňuje věkové složení páru soužití muže a ženy?
Věkové složení je jen jedním z mnoha prvků, který ovlivňuje soužití partnerů. Ve zdravém vztahu není důležitý primárně věk, ale schopnost komunikace (naslouchání, porozumění, tolerance), společné hodnoty a plány, sexuální přitažlivost, schopnost přátelství a emoční otevřenosti.
Do jaké míry rozhoduje věk při výběru partnera – některé ženy hledají náhradu tatínka, jiné parťáka, další zase syna…
Mnoho lidí má tendence v partnerském vztahu zpracovávat nebo opakovat své nevyřešené nevědomé vnitřní konflikty z dětství (vůči otci, matce) a i si podle nich hledá svůj protějšek. Většina z nás si v partnerství do jisté míry zaplňuje mezery v nenasycených potřebách z minulosti. Podstatné není to, abychom to nedělali, ale abychom o tom věděli a pracovali s tím. Abychom rozpoznali své vnitřní motivace, které nás vedly k nalezení právě toho partnera, se kterým chceme žít. Ideálně, aby o tom věděl i náš protějšek…
V čem spatřujete výhody/nevýhody soužití, pokud má žena mladšího muže?
Obecně u věkového rozdílu mohou přicházet nesoulady vyplývající z odlišných potřeb partnerů, které jsou dané věkovým, resp. vývojovým obdobím, ve kterém se každý z nich nachází. Něco jiného hledáme a potřebujeme, když je nám třicet a něco jiného, když je nám padesát. Partneři tak mohou mít jiný pohled na svět, jiné sexuální potřeby, jiné vize do budoucna. Pokud s tím ale umí zacházet, může to být nikoli problémem, ale naopak vzájemným obohacením.
Proč se ženy zamilovávají do mladších mužů, když příroda většinou velí opak? Není to od nich riskantní podnik? Jak tyto páry přijímá společnost? Jaký typ žen vyhledává mladší muže?
Velmi těžko lze toto kategorizovat a zobecnit. Každý z nás se zamilovává do jiného typu protějšku. Je to dáno osobností člověka, jeho dosavadními životními zkušenostmi a jeho potřebami. Společnost laická i odborná má na to nepřeberně pohledů a vysvětlení: žena mladšího muže vyhledává kvůli jeho vitalitě a potřebě „omládnout“ s ním, ženu přitahuje mužova domnělá životní nezkušenost, žena potřebuje o mladšího muže mateřsky pečovat apod. Stejně tak může žena vidět u mladšího muže pouze sexuální přitažlivost, či dobrodružství atd. Domnívám se, že ale nemusí jít ani o jedno z toho a může se jednat o pár, který spolu žije úplně stejně jako jakýkoli jiný pár.
Jak byste charakterizovala páry, v nichž jsou partneři stejně staří? Nese toto soužití v sobě nějaké záludnosti, čeho se mohou ženy s vrstevníky dočkat v budoucnosti?
Odpovím obdobně jako u otázek ohledně věkově nesourodých párů: každé soužití sebou nese záludnosti i šance, krize i pády, rizika i zisky. Je tomu tak bez ohledu na věk a záleží na partnerech, jak se budou umět s náročnými životními obdobími vyrovnat a zda je dokážou společně zvládnout.
A co spojení žena a starší muž. To je zřejmě klasický model. Proč je to tak, že žena přirozeně kouká po starším muži?
Nejsem přívržencem „škatulek“ a „modelů“ a nemohu se tedy přiklonit ani ke klasickému modelu, který byl dlouho normou. Říká se mnoho věcí, říká se, že žena hledá přirozeně staršího muže, aby v něm nalezla životní oporu, moudrost, zajištění apod. Říká se i mnoho dalších vysvětlení. Domnívám se ale, že vždy jde o individuální volbu každého z nás, která je daná individuálními specifickými motivy, proč chceme žít s tím, anebo s tím. Ať žena, nebo muž, ať starší, nebo mladší, vždy jde o to, zda si partneři navzájem budou schopni saturovat své potřeby, vycházet si vstříc a vytvořit vztah takový, jaký oba potřebují, a to samozřejmě i vzhledem vývojovým obdobím, kterým každý prochází.
Je česká společnost liberální, pokud jde o věkové složení páru?
Soužití výrazně věkově může přinášet stejné výhody a nevýhody jako jakýkoli jiný vztah. Nevýhodou pro takový pár se může stát zejména pohled společnosti a společenský úzus, že jde o něco „zvláštního“, čemu je potřeba věnovat pozornost. Pokud se tomu pár poddá, potom sami partneři dojdou k závěru, že by to měli řešit, že je něco „divně“ a sami to tak začnou vnímat jako možný „problém“. A přitom to tak ale vůbec nemusí být.
Model výrazně starší muž a mladší žena se připouští, ale naopak to ještě bývá důvodem k pozastavení a porušením společenských konvencí. Proč? Mění se striktní názor, že muž má být starší a žena mladší?
Česká společnost je nyní naopak poměrně liberální k různým druhům soužití. Přesto existují konvence, nebo domnělé konvence, kterými se často i nevědomě řídíme. Ty nás mohou velmi svazovat a přivádět nás do obav typu „co si lidé pomyslí“. Domnívám se, že je to úkol pro každého, kdo se něčím odlišuje, aby unesl tyto obavy, aby dokázal jim nepřikládat důležitost a nestal se jejich otrokem. Opět záleží na tom, jak jsme kdo byli vychováni. Pokud jsme doma, nebo jinde slýchávali, že soužití starší ženy a mladšího muže je „špatně“, že je to „divné“ apod., potom je přirozeně pro člověka obtížné v takovém vztahu začít žít.
Existuje podle vás ideální věkový rozdíl mezi mužem a ženou? A jaký model je podle vašeho názoru nejstabilnější – žena a starší muž, žena a mladší muž nebo vrstevníci?
Ve stejném věku je pravděpodobnější, že mají partneři podobné potřeby, podobné množství energie a podobné směřování (zaměstnání, založení rodiny, zájmy apod.). Statistiky vnímají velký věkový rozdíl jako rizikový a uvádí, že zásadním rizikem rozpadu věkově nesourodých vztahů bývají odlišné životní postoje, hodnoty, záliby apod., které jsou dané věkem. Nicméně ideální model vztahu je i tak postaven zejména na schopnosti komunikace, vzájemném respektu, rovnocennosti obou partnerů, na každodenním soužití a společném životním směřování. Věk toto může ulehčovat, nebo ztěžovat.
Jak se vyvíjí soužití jednotlivých páru v různém věkovém složení?
Každé partnerství prochází od počáteční zamilovanosti různými fázemi a také je vystaveno mnoha krizím a milníkům. U partnerů, kde je vysoký věkový rozdíl přibývá ve vývoji soužití několik milníků navíc. Jedním z nich může být otázka početí dítěte a úvahy nad tím, jak věkový rozdíl bude dopadat na dítě samotné. Dalším milníkem může být období, kdy starší z partnerů začne viditelně stárnout (věk cca 65-70 let), počáteční zamilovanost je již pryč a mladší z partnerů se musí vyrovnat s tím, že jeho protějšek objektivně fyzicky stárne, že ztrácí výkonnost, že je nerozhodnější, méně přizpůsobivý a může se i jevit na mladším partnerovi více závislý. Takové a další podobné situace jsou velkou zátěží pro oba partnery a jejich vztah je vystaven zkoušce, zda vydrží a bude nadále funkční a zdravý.
Zamilovanost trvá asi dva roky. Jakými etapami se pak vyvíjejí partnerské vztahy? Je rozdíl, jestli vedle sebe má žena staršího, mladšího či stejně starého muže, aby dokázali společně ustát všednodenní starosti? Jsou třeba odolnější páry v „tradičním“ věkovém uspořádání (starší muž a mladší žena), nebo partnerství vydrží spíš méně tradičním párům, které si svou výjimečnost hýčkají?
Každý vztah prochází různými fázemi. První fází bývá zamilovanost, kdy za nás spíše pracuje biologie a chemie. Nese sebou velké množství silných emocí, sexuální touhy a vnitřních procesu, které nás doslova ovládají a působí téměř jako droga. Emoce zde převažují nad rozumem. Pokud vztah pokračuje, přechází do období trvalejších citů, do tzv. období partnerské lásky, vzájemnosti, hlubokého přátelství a intimity. V této fázi hraje zásadní roli komunikace, které se dva lidé spolu učí. Přichází poznávání se navzájem, vyjasňování si očekávání, životních hodnot, učení se každodenního společného života. Následuje etapa, kdy partnerství lidé promění v manželství a následně založí rodinu. Partnerství se v této době má tendenci upozaďovat a upřednostňuje se role rodičovství. Může se tak snadno stát, že partnerství upadne do rutiny, lidé se sobě vzdálí, nebo nabudou dojmu, že jsou spolu jen kvůli dětem. O partnerství je tedy třeba pečovat, rozvíjet je, znovu jej oživovat. Velkou prověrkou pro partnery je odchod dětí z domova, čili tzv. syndrom prázdného hnízda, kdy partneři zůstávají sami a musí znovu hledat to, co je spojuje a kudy půjdou dál. Všechny fáze partnerského života provází přirozené krize a propady, které mohou vyplývat z frustrace, nenaplněných očekávání, chyb v komunikaci, pocitu prázdnoty, potíží v sexu, nedostatku vzájemnosti, sdílení, nebo neshod v každodenních věcech, výchově dítěte apod. V každé takové krizi záleží na obou, zda se pokusí ji unést a konstruktivně ji řešit, nebo zda vztah raději opustí úplně, nebo formou nevěry apod.
Dá se říct, že většinou ten starší přebírá vůdčí roli, má rozhodující slovo?
Je to bezpochyby jeden ze stereotypů a předpokládá se, že se to tak ve vztahu bude dít. Někdy to může být vítané a chtěné, jindy naopak. Záleží na obou, aby si již v počátku vztahu téma dominance a vzájemného respektu vyjasňovali a zjišťovali, zda jsou si schopni vyjít vstříc a nastolit rovnováhu, která povede ke spokojenosti obou.