Dětský domov, nebo pěstounská péče?

V posledních měsících jsme byli médii informováni, že dojde ke zrušení dětských domovů a ústavů a děti budou umísťovány do pěstounské péče. Jaká je však realita těchto plánovaných opatření? Média nám bohužel předkládají černobílý obraz této probíhající reformy péče o ohrožené děti. Pokusme se tedy nyní uvést fakta na pravou míru a na základě toho si vytvořme každý svůj názor, co shledáváme pro tyto děti v jejich nejlepším zájmu.
Jaké děti nemohou setrvávat nadále ve své vlastní rodině a bývají z rodiny odebírány?
Hovoříme-li o dětech ohrožených, každý si představíme pod pojmem ohrožení něco trochu jiného. Odborníci se shodují na tom, že ohrožené dítě je to, které je ohroženo na svém zdraví (fyzickém, či psychickém), ve svém zdravém vývoji a které nemá uspokojováno základní biologické, psychické, sociální a duchovní potřeby (potřeba bezpečí, lásky, řádu, vhodných podnětů, stability, uznání a otevřené budoucnosti).
Můžeme si tedy představit dítě, které je týrané, dítě, které je sexuálně zneužívané, nebo dítě zanedbávané. Každá z těchto podob ohrožování dítěte může mít i mnoho různých forem, které jsou leckdy pro okolí skryté nebo okolím podceňované: setkáváme se s dětmi, které jsou rodičem psychicky týrány, nadměrně trestány, ponižovány, s dětmi ohrožovanými nadměrnými nároky rodičů, s dětmi ohrožovanými konflikty mezi rodiči, s dětmi ohroženými psychiatrickým onemocněním rodiče aj. Za ohrožení lze považovat, i když děti vykazují poruchy chování, např. utíkají z domova, experimentují s návykovými látkami, chodí za školu, nebo i děti, které se sebepoškozují apod. A v neposlední řadě se jedná o děti, jejichž rodiče se potýkají s chudobou, nezaměstnaností, ztrátou bydlení a sociálním vyloučením.
V současné době existuje mnoho kvalitních pobytových zařízení pro děti. Již se dávno nejedná o místa hrůzy, ale o místa, kde děti žijí v moderním komfortním zařízení, které jim je poskytována odborná péče na vysoké úrovni. Proč tedy taková zařízení rušit? Tuto otázku pokládal i prezident ČR Václav Klaus, když vetoval zákon novelizující sociálně-právní ochranu dětí. Základní odpovědí je fakt, že navržená opatření v oblasti péče o děti nejsou cílená na zrušení dětských domovů, ale na snahu zkvalitnit celý systém péče o ohrožené děti natolik, aby co nejvíce dětí vyrůstalo ve vlastní rodině a aby co nejvíce ohrožených dětí bylo zachyceno ve stádiu prevence. Snahou tedy je, aby co nejméně dětí žilo v ústavní výchově a pokud tam být umístěny musí, pak aby byla doba jeho pobytu co nejkratší.
Cílem reformy péče o dítě je tedy navrácení dítěte do vlastní rodiny, a pokud toto není možné, pak je cílem umístění do náhradního výchovného nebo rodinného prostředí, kde ovšem bude zachován a podporován kontakt a vztah dítěte s jeho rodinou vlastní a rodina bude nadále podporována v nápravě nastalé situace. Toto klade nové nároky jak na mnohá pobytová zařízení, tak na mnohé pěstounské rodiny, ale i na další instituce jako např. orgány sociálně-právní ochrany dětí, neziskové organizace aj.: Bude třeba mnohem více s vlastními rodinami dětí pracovat, resp. spolupracovat a podporovat je ve zlepšení a získání rodičovských dovedností. Bude třeba opustit častý názor, že pro dítě je nejlepší být od rodiče odděleno a zamezit vzájemnému kontaktu a tak dítě ochránit.
Pěstounská péče není adopce!
Pěstounská péče zabezpečuje dítěti život v prostředí, které se co nejvíce přibližuje vlastní rodině. Dítě nemusí setrvávat do doby vyřešení jeho situace v ústavní péči, ale může žít v co nejvíce přirozeném prostředí. Pěstounská péče je dočasná, různě dlouhou dobu trvající péče o dítě a výchova dítěte v rodinném prostředí pěstounů. Rodičovská role zůstává biologickým rodičům a pěstouni dočasně doplňují a nahrazují roli rodičů, ve které biologičtí rodiče selhávají. Pěstounská péče často nebývá společností dobře chápána, resp. nebývá odlišována od adopce. Mnozí lidé tak mylně očekávají, že skrz ni naplní svou mateřskou, resp. rodičovskou roli. Adopcí se rozumí právní a faktická situace, kdy dospělý přijímá cizí dítě za vlastní. Pěstounská péče je ale tedy de facto služba ohroženému dítěti, které nemůže z různých důvodů vyrůstat v současné době ve své původní rodině.
Dobře naplňovat roli pěstouna je velmi náročným úkolem: pěstoun poskytuje zázemí a domov dítěti, které má za sebou často traumatickou minulost a jehož potřeby nebyly naplňovány v dostatečné míře. Tudíž se jedná o dítě se specifickými potřebami, často i chováním. Pěstoun musí být připraven na to, jak k dítěti přistupovat a jak zajistit jeho nejlepší zájem a blaho. Zároveň je třeba respektovat a podporovat vztah mezi dítětem a jeho biologickými rodiči, nesnažit se zaplnit jejich místo, či s nimi soupeřit. Aby pěstoun mohl dobře o dítě pečovat, musí na to být dostatečně připraven, zaškolen, musí rozumět svým motivacím se této role ujmout a musí mít dostatečnou podporu zvenku od odborníků.
Kam tedy děti patří?
Děti patří vždy především domů a je povinností společnosti udělat maximum pro to, aby tomu tak mohlo být. Ať jsou jejich rodiče z našeho pohledu jakkoliv selhávající nebo nefungující ve své rodičovské roli, pro dítě jsou a budou to vždy rodiče jediní. A tak i když se rodiče nemohou, neumí, nebo nechtějí o dítě dobře starat, přesto je dítě potřebuje a je na okolí a odbornících, aby udělali maximum pro zajištění bezpečného a pravidelného kontaktu dítěte s vlastní rodinou. Vždy v první řadě naslouchejme dětem a až potom dělejme závěry o tom, co je pro to které dítě tím nejlepším.